Ačkoli je směrnice EU dobře zamýšlená, vyvolala značné pobouření mezi výrobci v indo-pacifické oblasti.
Když rakouští ministři zemědělství a hospodářství požádali Evropskou komisi o odklad implementace právních předpisů Evropské unie o odlesňování (EUDR), exportéři v Indo-Pacifiku a Latinské Americe si oddechli.
EUDR je součástí ambiciózního Zeleného údělu EU, který má za cíl zastavit kácení stromů jak v Evropě, tak v zahraničí, způsobené evropskou spotřebou. V letech 1990 až 2020 byla odlesněna oblast větší než evropský kontinent a EU je zodpovědná za 10 procent celosvětového odlesňování.
Ačkoli je směrnice dobře zamýšlená, způsobila rozruch mezi evropskými výrobci a jejich spojenci v rozvojových zemích, zejména v indo-pacifické oblasti, kde EU doufá, že se obchodní partneři odvrátí od Číny. Několik zainteresovaných stran a odborníků uvedlo, že EUDR nebyla dostatečně promyšlená a v této fázi je možná až příliš náročná na efektivní fungování, protože představuje velkou administrativní a finanční zátěž bez dostatečných detailů o dodržování.
„Bylo to prosazeno poměrně rychle,“ řekl Bernd Lange, předseda Výboru pro mezinárodní obchod Evropského parlamentu. „Je to masivní administrativní úkol,“ souhlasil Giorgio Indarto, indonéský odborník na právo životního prostředí. „A příliš drahé.“
Indarto, který mluvil z indonéské oblasti vyvážející palmový olej do Evropy, poznamenal, že největším problémem je nedostatek důvěry EU v legislativu, což v Jakartě vyvolalo pocit ponížení a hněvu. „EU chce pouze své vlastní normy a mechanismy“ ke sledování původu produktů, řekl.
Podle něj nyní nařízení EU tlačí Indonésii blíže k Číně, i když Jakarta upřednostňuje zůstat neutrální.
To není překvapivé. Indonéský bývalý prezident Joko Widodo řekl, že nesmí existovat „žádný nátlak, žádné další strany, které vždy diktují a předpokládají, že moje standardy jsou lepší než vaše.“ Současný prezident Prabowo Subianto zašel při loňské kampani ještě dále, když uvedl, že Indonésie může snadno vyhnout evropským trhům.
„Když politici říkají, že máme více trhů a nepotřebujeme Evropu – samozřejmě mají na mysli Čínu,“ řekl Indarto.
Podle Chrise Humphreyho, výkonného ředitele Obchodní rady EU-ASEAN, vzbudil EUDR v Indonésii značné obavy. I když je pozitivní, že se země zabývala těmito otázkami prostřednictvím společné pracovní skupiny s EU, její výrobci mohou snadno přesunout své podnikání jinam. „Ať už to EU přijme, nebo ne, mohou prodávat na jiné trhy,“ uvedl.
Indonésie, jako třetí největší demokracie a čtvrtá nejlidnatější země na světě, má bohaté zásoby niklu – klíčového prvku pro výrobu baterií do elektrických vozidel. Odborníci zdůrazňují, že rozšiřování vztahů s Indonésií je důležité pro snížení závislosti na Číně, což je cíl, který EU sleduje.
Nicméně, tři roky od poslední návštěvy vysokého představitele EU Josepa Borrella v Jakartě – kde vyjádřil přání posunout se od obchodních vztahů k silnějším bezpečnostním partnerstvím – vztahy narušila směs protekcionismu a legislativy zaměřené na odlesňování. K tomu všemu EU také přijala zákon, který Indonésie vnímá jako necitlivý, a postavila Jakartu před Světovou obchodní organizaci (WTO) kvůli zákazu vývozu surového niklu.
Čína mezitím zvýšila svůj obchod s Indonésií a investovala do tamních niklových hutí.
Tetyana Payosová, která zastupuje Indonésii ve sporu o biopaliva na bázi palmového oleje u WTO, uvedla: „Podniky v EU a ve třetích zemích musí do příštího roku prokázat plný soulad s EUDR, aby jejich produkty mohly být prodávány na trzích EU. Přesto však existují nezodpovězené otázky.“
Cílem zákona je sledovat původ produktů, jako je palmový olej, kaučuk a kakao, až po nejmenší plantáže a zajistit, že nebyly vyrobeny na půdě odlesněné po prosinci 2020. To ale nebere v úvahu skutečnost, že drobní zemědělci mají méně prostředků na poskytování požadovaných údajů a pravděpodobně budou vytlačeni z trhu většími společnostmi, které mohou externě zajistit potřebnou dokumentaci.
Malí farmáři produkují v omezených množstvích a jejich výrobky se následně kupují obchodníky, kteří je skladují společně s tisíci tunami dalších zemědělců. Tento proces zahrnuje přepravu do skladů a nakonec do Evropy pomocí vlaků a kontejnerů. „Jak můžeme rozlišit kávová zrna jednoho malého farmáře od druhého?“ položil si otázku diplomat z lesnatého regionu v rozhovoru.
Indarto poznamenal, že v Indonésii existují dvě hlavní skupiny v otázce EUDR – jedna je proti plné integraci s EU, zatímco druhá podporuje jednání s blokem za účelem vytvoření spolupráce.
Země jako Indonésie považují za nespravedlivé, že evropské národy, které už vykácely své lesy a rozvinuly své ekonomiky, nemusely nést žádné následky za své předešlé činy. Navíc přibližně 96 procent lesů v Evropě bylo znovu vysazeno. Tento argument však není důvodem pro opakování minulých chyb.
Existuje způsob, jak provádět zákon a chránit životní prostředí a zároveň udržet obchodní tok. Malajsie již hledá způsob, jak zachránit malé farmáře a zajištění informací požadovaných EU. „Malajsie hledá zprostředkovatele, který by byl zodpovědný za dodržování předpisů,“ uvedl Humphrey.
Ale aby to fungovalo, EU musí opustit svůj přezíravý postoj a přijmout inkluzivní přístup.