Rekordní volební zisk AfD v Sasku-Anhaltsku vyvolal strach o budoucnost Německa a osud imigrantů.
Maryam se se svou nejlepší kamarádkou pomalu procházela ulicemi Magdeburgu směrem k vlakovému nádraží. Povídaly si o dramatických událostech předchozího večera a především o výsledcích voleb v Sasku-Anhaltsku, kde krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) dosáhla historicky rekordní podpory.
„Nesmějte se mi,“ řekla Maryam, „ale někdy si přeji, abychom se mohli vrátit do doby Angely Merkelové, kdy mi připadalo, že je v Německu všechno v pořádku.“
Obě dospívající dívky pocházejí z nedalekého Wolmirstedtu a přiznaly, že je výrazné vítězství AfD šokovalo. Zároveň ale měly pocit, že proti výsledku voleb nemohou nic udělat, a obávaly se, jakým směrem se může jejich spolková země v budoucnu vydat.
„Pořád o tom mluvíme,“ uvedla Maryam, jejíž jméno bylo z bezpečnostních důvodů změněno. „Ještě mám celý život před sebou. Můj otec přišel do Německa ze Sýrie v roce 2015 a já jsem se s matkou přistěhovala za ním o dva roky později.“
AfD ve svém programu na prvních sto dní vlády uvádí, že by od samotného počátku svého působení u moci přistoupila k deportacím lidí, které označuje za „nelegální migranty“. Maryam se proto obává, že by se podobná politika mohla dotknout i její rodiny.
„Každé tři roky si musíme znovu vyřizovat povolení k pobytu. Celou dobu jsme žili v určité nejistotě. Teď po těchto volbách máme strach, že bychom se mohli ocitnout zpět v Sýrii. Nemyslíme si, že je tam bezpečno, a já navíc ani neumím číst a psát arabsky.“
V nedělních volbách získala AfD téměř 44 procent hlasů, čímž překonala i očekávání samotné strany. Čtyřiapadesátiletá Doreen se zpočátku nechtěla otevřeně přihlásit k tomu, že AfD volila. Později však uvedla, že straně dala svůj hlas „z naprostého zoufalství“ a označila její příznivce za „modré“.
Když se jí novináři ptali, jak by politika AfD mohla ovlivnit život lidí, například rodin přistěhovalců, jen pokrčila rameny.
„Taková je prostě realita,“ řekla.
Podle Doreen by současnou situaci částečně vyřešilo, kdyby do Německa v minulosti nepřišlo tolik uprchlíků. „Kdyby jich sem tehdy nepřišlo tolik, nemuseli by dnes čelit tak bolestivým situacím,“ uvedla.
Doreen pracuje jako uklízečka a zároveň doufá, že proruská AfD jednou získá možnost převzít vládu a splní své sliby týkající se ukončení zvláštního uprchlického statusu pro Ukrajince i omezení německé pomoci Kyjevu.
„Doufejme, že vítězové začnou okamžitě některé věci napravovat,“ prohlásila. O Ukrajincích tvrdila, že „přijíždějí v luxusních autech a tváří se, že prchají před válkou“, přestože podle ní má mnoho z nich více finančních prostředků a drahého oblečení než ona sama.
Doreen přitom hovořila nedaleko jednoho z takzvaných Stolpersteinů – mosazných pamětních destiček zasazených do chodníku. Tento konkrétní kámen připomíná Ernsta Fliessa, židovského právníka narozeného v roce 1877. Na místě, kde dnes stojí moderní fitness centrum se skleněnou fasádou, kdysi žil, než byl za nacistického režimu pronásledován, zbaven práv a nakonec zemřel vlastní rukou.
Doreen však důrazně odmítla jakékoli srovnávání současného růstu podpory AfD s nástupem nacistů během Výmarské republiky.
„Neházejte mě do stejného pytle,“ rozčílila se. „Dnes žijeme v úplně jiné době a řešíme jiné problémy.“
Osmaosmdesátiletí Ernst a Judith, kteří jsou manželé už 64 let, se vraceli ze své každodenní procházky podél Labe. Zpočátku tvrdili, že o výsledcích voleb nechtějí hovořit. Z jejich reakcí však postupně vyplynulo, že je volební výsledek hluboce zasáhl. Volební statistiky přitom ukázaly, že mezi lidmi staršími 70 let měla AfD výrazně nižší podporu než v jiných věkových skupinách.
„Neříkám, že jsme to vůbec nečekali,“ uvedla Judith. „Ale vlastně nevíme, co s tou informací dělat. Ještě jsme si úplně neuvědomili, co to všechno znamená.“
Manželé uvedli, že svůj hlas odevzdali krajně levicové straně Die Linke. Judith přiznala, že ji hluboce zasáhlo vítězství strany, která podle jejího názoru projevuje tak malou solidaritu s uprchlíky.
Její vlastní zkušenost s nuceným přesídlením podle ní výrazně ovlivnila její pohled na současnou situaci. V roce 1945 musela uprchnout ze svého domova ve Slezsku a několik let žila v provizorních podmínkách, než se nakonec usadila v Magdeburgu.
„Když se podívám do očí lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, rozumím jejich situaci bez ohledu na to, odkud pocházejí nebo kdo jsou,“ řekla. „Je mi opravdu líto, že téměř polovina lidí hlasovala pro stranu, která je tak výrazně protiimigrační, zvlášť když si připomeneme, čím si Německo během minulého století prošlo.“
Také manželé Christiane a Franz Josef Jäkerovi, kterým je 67 a 71 let, se v Magdeburgu snažili zpracovat výsledky voleb. Pár ze Severního Porýní-Vestfálska byl právě na dovolené a seděl na duhové lavičce ve tvaru srdce před gotickou magdeburskou katedrálou.
„Populisté ničí všechno,“ prohlásil Franz Josef. „Všechno, co Německo po druhé světové válce znovu vybudovalo.“
Podle něj populistické strany slibují lidem řadu věcí, které nejsou schopné splnit, a zároveň záměrně některá témata zamlčují.
Jako příklad uvedl válku na Ukrajině. Podle něj se o ní v politické debatě nemluví dostatečně otevřeně, protože by to mohlo komplikovat argumentaci ve prospěch obnovení dovozu ruského plynu do Německa.
Eric, který pracuje jako záchranář a ve volném čase pomáhá získávat finanční prostředky pro hospic, uvedl, že lituje toho, že se voleb nezúčastnil. Jednadvacetiletý muž, jehož matka je Němka a otec pochází z Guineje, strávil deset let snahou získat německé občanství.
„Snažím se příliš nepřemýšlet nad tím, co by pro mě jako člověka tmavé pleti znamenalo, kdyby se AfD dostala do vlády,“ řekl.
Největší obavy v něm vyvolává možnost změn německé ústavy a následný „dominový efekt“, který by podle něj mohl zasáhnout celou zemi.
Také Luisa, bankovní úřednice, která hlasovala pro Die Linke, se obává toho, jaký obraz si nyní o Sasku-Anhaltsku vytvoří zbytek Německa.
„Pro pověst Saska-Anhaltska je to opravdu velmi špatná zpráva,“ uvedla.
Podle ní se po volbách začalo hovořit o tom, že zahraniční obyvatelé mohou začít ze spolkové země odcházet. To však podle ní není jednoduché. Zná řadu zahraničních pracovníků s nízkými příjmy, kteří si odchod nemohou finančně dovolit a budou tak muset dál žít v prostředí, kde se mohou setkávat s nepřátelským přístupem.
„Viděla jsem několik rozhovorů s lidmi, kteří přežili holokaust. Upozorňovali na podobnosti mezi tehdejší společenskou atmosférou a tím, co se děje dnes, stejně jako na období před nástupem nacistů,“ řekla. „Musíme brát vážně, když lidé, kteří si tím prošli, říkají, že v současné situaci cítí určité paralely. Nevymýšlejí si to.“