Ani velkolepý slib neomezeného potenciálu a produktivity, který je této technologii připisován, nemusí být pravdivý.
Veškeré debaty o umělé inteligenci dnes působí rozporuplně a zároveň neodvratně. AI je podle jedněch hrozbou, podle jiných revolučním přínosem; má ničit svět i ho zachraňovat, rozvracet pracovní trh i vytvářet nebývalou produktivitu. Současně se po lidech žádá, aby ji přijali, a zároveň aby se jí z obav morálně vyhýbali.
Očekávání spojená s AI jsou už nyní obrovská. Předpokládá se, že tato technologie bude generovat masivní ekonomické zisky a podle některých odhadů se v roce 2025 podílela na velké části růstu americké ekonomiky. Zároveň se ale objevují varování, že prudký růst investic může skončit „prasknutím bubliny“ s vážnými následky.
Od nástupu velkých jazykových modelů, jako je ChatGPT, se v technologickém sektoru ztratily statisíce pracovních míst. Současně se šíří předpovědi, že další vlny propouštění zasáhnou i jiné obory. Někteří technologičtí lídři tvrdí, že AI ovlivní každou profesi a že lidé mohou přijít o práci ve prospěch těch, kteří tyto nástroje využívají efektivněji. Jiní odborníci dokonce hovoří o tom, že nejde o náhradu jednotlivých profesí, ale o zásadní proměnu samotné práce jako takové.
Tento tlak se odráží i v chování lidí, kteří se ve velkém pouštějí do startupů a projektů spojených s AI, často spíše z obavy, že zmeškají příležitost, než z čistého nadšení. Vzniká tak atmosféra „digitální zlaté horečky“, kde je strach z vyloučení silnějším motivem než víra v technologii samotnou.
Podle některých kritiků je společným jmenovatelem všech těchto pohledů jakýsi „absolutismus AI“ – tendence vnímat umělou inteligenci jako téměř všemocnou sílu, která buď přinese bezprecedentní pokrok, nebo naopak způsobí kolaps společnosti. Tento rámec podle nich odpovídá i dnešní polarizované době a někdy až náboženskému způsobu uvažování o technologiích. Zároveň však posiluje narativ, že dominance AI je nevyhnutelná a že je nutné se jí přizpůsobit.
Ekonomové a výzkumníci ale upozorňují, že mnoho těchto tvrzení je přehnaných nebo vytržených z kontextu. Podle nich část propouštění v technologickém sektoru souvisí spíše s normalizací po pandemickém boomu než s přímým nahrazováním práce AI. Také některé studie o dopadech ChatGPT na zaměstnanost považují za metodologicky problematické.
I mezi samotnými zastánci AI se začínají objevovat umírněnější pohledy. Někteří investoři či manažeři připouštějí, že propouštění firem je často spíše organizační než technologickou nutností. Podobně i některé dřívější předpovědi o masovém nahrazování pracovních míst jsou dnes formulovány opatrněji.
Zároveň se ukazuje, že schopnosti AI jsou velmi nerovnoměrné. V některých oblastech, například v programování, může být její využití jasně měřitelné a efektivní. V jiných, méně exaktních činnostech je však její přínos hůře uchopitelný a často subjektivní.
Ani v případě nejpesimističtějších scénářů však nemusí jít o úplný kolaps trhu práce. Ekonomové upozorňují, že i odvětví považovaná za zasažená AI tvoří relativně malou část celkové ekonomiky, a jejich transformace nemusí znamenat zánik zaměstnanosti jako celku.
Významným rizikem však podle kritiků není jen nahrazení práce, ale také její proměna v nástroj intenzivnější kontroly a řízení zaměstnanců. AI se tak může stát spíše prostředkem ke zvýšení výkonu a dohledu než přímou náhradou lidské práce. Tento trend je patrný zejména v oblasti tzv. gig ekonomiky, kde algoritmy již nyní určují tempo i podmínky práce.
Někteří odborníci proto upozorňují, že současná situace nemá jasnou „kontrolní skupinu“, podle které by bylo možné dopady AI jednoduše vyhodnotit. Technologie se totiž stává součástí celého ekonomického systému současně, bez možnosti srovnání s „neovlivněnou“ alternativou.
Z toho důvodu se stále častěji objevuje výzva k realistickému a umírněnému přístupu. Místo představ o úplném nahrazení práce nebo technologické apokalypsy se jako pravděpodobnější jeví postupná transformace, ve které bude AI sloužit spíše jako nástroj ke zrychlení učení, práce a rozhodování.
Objevují se také úvahy o tom, že budoucnost nemusí patřit jednomu dominantnímu systému, ale spíše různým menším a specializovaným formám umělé inteligence, které budou koexistovat a soutěžit mezi sebou.
V dlouhodobém pohledu pak někteří historici technologií připomínají, že podobné obavy i naděje provázely už průmyslovou revoluci. Ta sice přinesla zásadní sociální otřesy, ale zároveň vedla ke vzniku nových forem organizace práce a posílení pracovních hnutí.
Současná debata o AI tak podle nich nemusí být jen příběhem o nevyhnutelné dominanci nebo zkáze, ale spíše o tom, jaké podoby této technologie si společnost nakonec sama zvolí.