Smrt mého otce na rakovinu mi otevřela oči – péče o plíce je klíčová. Ale co dělat kromě toho, že si člověk odpustí cigarety? Vydal jsem se do laboratoře, nasadil monitor srdečního tepu a roušku a pustil se do šlapání…
Plíce jsou fascinující orgány. Neúnavně pracují ve dne v noci – nasávají vzduch, získávají kyslík a odvádějí oxid uhličitý. Udělají to zhruba 20 tisíckrát denně, což za průměrný život znamená stovky milionů nádechů a výdechů. Udržují naše tělo při životě a chrání ho před zadušením vlastním odpadem – a přesto jim obvykle nevěnujeme pozornost, dokud nenastane problém: náhlý nedostatek dechu, panika, sípání… nebo něco horšího.
Pro mě jsou plíce neoddělitelně spojené s bolestnou vzpomínkou na otce, který zemřel na rakovinu před téměř čtyřiceti lety. Kouřil celý život – krabičku cigaret denně, často si zapálil další hned po té předchozí. Přestal náhle, ale pozdě: jeho srdce to nevydrželo. Já sám jsem nikdy nekouřil a netrápí mě ani astma či chronický kašel. Přesto mě zajímá, jak na tom mé plíce ve skutečnosti jsou – zvlášť když vím, že jejich funkce začíná přirozeně klesat už po třicítce. A mně je 61.
Poslední rok jsem kvůli operaci kolena zcela vypustil běh, dříve jsem přitom zvládal i 30 kilometrů týdně a tvrdé sprinty. Místo toho mám za sebou více než stovku zmeškaných hodin kardio cvičení. Teď se ale zotavuji a chci zjistit, co moje tělo zvládne.
Zamířil jsem proto do Centra pro výzkum pokročilého zdraví na Sheffield Hallam University. Ráno mi tam změřili dechovou kapacitu a účinnost plic pomocí spirometru – v zásadě jen foukáte do trubičky. Teď mě ale čeká zátěžový test. Nasednu na rotoped, na obličej si nasadím masku, na hruď senzor tepové frekvence, a budu šlapat až do vyčerpání. Pro jistotu je po ruce i kbelík, kdybych se pozvracel.
„Nebude to nic příjemného,“ upozorňuje mě Alex Bugg z univerzitního týmu. Ukazuje mi velkou injekční stříkačku, ale vzápětí mě uklidňuje – je jen pro kalibraci přístrojů. Jde o měření VO₂ max, které ukáže, kolik kyslíku mé tělo dokáže zpracovat při maximálním výkonu. Chytré hodinky umí nabídnout hrubý odhad, ale přesné hodnoty získáte jen v laboratoři – buď na kole, nebo na běžeckém pásu, kde vás kvůli bezpečnosti i připoutají.
Začínám pomalu – šlapu při nízkém odporu, zatímco Alex postupně přidává zátěž. Držím si kadenci asi 75 otáček za minutu, jako při pomalé jízdě po rovině. Výkon se zvyšuje z 50 wattů až na více než 300. Už uprostřed testu mi začínají hořet stehna a přecházím na ústní dýchání. Po 13–14 minutách se dostávám na své maximum – 253 wattů. Nedokážu říct ani slovo. Už jen zastavím. Tělo odmítá pokračovat, dech mi nestačí. Je hotovo.
Aspoň jsem neztratila vědomí ani nezvracela. Dokonce jsem dokázala z kola slézt sama, bez pomoci.
Výsledky přijdou za chvíli, ale kdybych nebyla v takto špičkově vybavené laboratoři, jak bych mohla poznat, že bych si měla dělat starosti o své plíce?
„Pokud zvládnete ujít několik bloků nebo vyjít dvě patra schodů bez výrazného zadýchání, běžně cvičíte a necítíte se přitom hned vyčerpaní, nemáte bolesti na hrudi, netrápí vás kašel s hlenem, nezaznamenali jste krev ve vykašlaném hlenu ani nezvykle sípavý dech, pak jsou vaše plíce nejspíš v pořádku,“ vysvětluje Dr. Pallavi Periwalová, plicní specialistka a autorka knihy Make Every Breath Count. „Měli byste si ale dát pozor na další známky, jako jsou nateklé nohy nebo zakřivené nehty, tzv. paličkovité prsty. Pokud se objeví některý z těchto projevů – nebo vícero dohromady – určitě byste měli podstoupit vyšetření.“
Neberte jako samozřejmost, že jste v bezpečí jen proto, že nekouříte. „Kouření je sice zásadní rizikový faktor, ale stejně tak škodí i vapování, vodní dýmka nebo pasivní vdechování cigaretového kouře,“ dodává.
Dále je tu otázka znečištěného vzduchu – jak venku, tak doma. „Předtím, než vyrazíte ven, se podívejte na aktuální stav ovzduší, hlavně pokud žijete ve městech se zhoršenou kvalitou vzduchu,“ doporučuje Periwalová. Když je vzduch obzvlášť špatný, noste respirátor a necvičte venku.
Organizace Asthma + Lung UK radí vyhýbat se silně znečištěným lokalitám jako jsou frekventované křižovatky, autobusová nádraží či velká parkoviště. Raději jděte postranními uličkami a vybírejte si denní dobu, kdy je kvalita vzduchu lepší.
Na kvalitu vzduchu v interiéru se často zapomíná. „Domácí plísně, chemikálie, osvěžovače vzduchu, radon, zapálené svíčky nebo vonné tyčinky – to vše může ovlivnit, co dýcháte doma,“ říká Periwalová. Pravidelné větrání, utírání prachu, používání vysavače a omezování těkavých chemikálií v domácnosti může výrazně pomoci. Dům by měl být také zcela nekuřácký.
Zvířata v domácnosti mohou také zhoršovat stav – mnoho lidí má alergii na psí nebo kočičí srst, aniž by si toho byli vědomi. U ptáků to může být trus nebo peří, které může spustit tzv. hypersenzitivní pneumonitidu.
Periwalová popisuje, že ve svém vlastním domě se cigaretám, vapování i vonným produktům zcela vyhýbá. Pravidelně uklízí, ložní prádlo i dětské plyšové hračky důkladně pere. Tyto rutiny pomáhají minimalizovat alergeny.
A teď k zřejmě banální, ale stále důležité věci – očkování. Rok 2025 nás učí, že i zjevné rady nestačí. Pokud patříte do rizikové skupiny, je klíčové být očkován proti běžným respiračním virům, například chřipce.
Jak lze tedy zlepšit stav plic?
„Pravidelný pohyb dělá hodně,“ říká Periwalová. „Aktivity jako běh, svižná chůze nebo jogging zvyšují kapacitu srdce a plic. Silový trénink pak pomáhá posílit dýchací svaly a držení těla.“
Plíce samy o sobě nepracují – vzduch do nich vhání dýchací svaly, hlavně bránice a mezižeberní svaly. Posilováním těchto oblastí posilujeme i svůj dech.
Pacientům s chronickými plicními potížemi doporučuje Periwalová také dechové techniky – například brániční (břišní) dýchání nebo výdech přes našpulené rty, při němž se pomalu nadechujete nosem a dlouze vydechujete.
Existují i tréninkové pomůcky jako Powerbreathe, které napodobují „činky pro dýchací svaly“. Používají se jak ve zdravotnictví, tak mezi sportovci. Dvakrát denně jsem s tímto přístrojem 30krát intenzivně nadechoval proti odporu.
Při tomto cvičení jsem cítil, že zapojuji stejné svaly jako při intenzivním tréninku, kdy se člověk snaží nabrat co nejvíce vzduchu. „Jde o hluboký brániční nádech směrem do břicha,“ říká Dr. Sabrina Brarová, odbornice z Powerbreathe. „Někdy to může způsobit i bolest břišních svalů.“
Brarová přirovnává tyto pomůcky ke vzpírání pro vaše plíce. „IMT se hodí jak pro sportovce, tak pacienty s onemocněním plic,“ doplňuje Periwalová. „Ale důležité je se to naučit správně a nepřetěžovat se.“
A co moje výsledky?
Na můj věk nejsou vůbec špatné – zvlášť když vezmu v úvahu, že většinu dne sedím za stolem. „Pro šedesátiletého muže se jako zdravé VO2 max považuje rozmezí 25 až 45 ml kyslíku na kilogram tělesné hmotnosti za minutu,“ píše Bugg ve své zprávě. Hodnoty nad 35 značí velmi dobrou kondici. Samozřejmě stále daleko za elitními sportovci – například cyklista Tadej Pogačar má údajně VO2 max 89,4.
A já? Moje hodnota činí 41 ml/kg/min. Podle zprávy je to výborný výsledek, který ukazuje na výbornou funkci srdce i plic a schopnost efektivně využívat kyslík a odvádět oxid uhličitý při fyzické námaze.
Závěrem mě čekalo ještě hodnocení ze spirometru: moje plíce jsou ve výborné kondici – s nadprůměrnou kapacitou, výkonností i silou. Nejeví žádné známky zúžení nebo poškození.
Chvíli jsem si říkal, že bych se mohl pochlubit – dokud mi nepřišel na mysl Bryan Johnson, který údajně dosáhl VO2 max 64,29, což odpovídá fyzické kondici jednoho procenta osmnáctiletých.
A co Alex Bugg? Ten si VO2 max měřil naposledy před osmi lety a měl hodnotu 55. Momentálně se připravuje na maraton ve výšlapu schodů. V pětipatrové budově, kde sídlí jejich výzkumné centrum, plánuje 24. července vystoupat nahoru a dolů 227krát, aby podpořil pacienty s ALS.
A i když jsem na tom teď s dechem celkem dobře, nepočítám s tím, že bych se k němu přidal.