O tomto víkendu nastupovali fotbalisté v zápasech La Ligy i dalších soutěží na hřiště s vědomím, že v podobné situaci se mohli ocitnout i oni sami.
V posledních minutách před sobotním večerním návratem na hřiště, kde ho čekal už 199. zápas v dresu Osasuny, se Ante Budimir na chvíli zastavil u svých spoluhráčů. Nejlepší střelec Osasuny v historii nejvyšší španělské soutěže k nim promluvil o tom, co pro ně znamená oblékat dres tohoto klubu.
„Je to velmi důležité,“ začal chorvatský útočník, zatímco v šatně, jejich posvátném útočišti, zavládlo ticho. „Tento dres dnes nemáme na sobě jen tak bez důvodu. On si svou situaci nevybral a my jsme si nevybrali tu svou. Mohlo se to stát komukoli z nás, opravdu komukoli. Vyjděme na hřiště s vědomím, že můžeme být vděční za to, že tam vůbec jsme – ať už hrajeme, sledujeme zápas, rozcvičujeme se, nebo sedíme na lavičce. Kluci, nikdo z nás si to nevybral. Ani my, ani on. Pojďme tedy na hřiště s vděčností a bez zbytečných myšlenek. Čeká nás velký den.“
Poté hráči Osasuny zamířili ze šatny doleva. V tunelu se k nim připojili fotbalisté Athletic Clubu, jejich severští rivalové, a společně prošli kolem malé svatyně svatého Fermína až na hrací plochu. V rukou nesli bílé lilie a všichni měli oblečené stejné bílé dresy s číslem 9 na zádech, černou páskou a jménem Jesúse de Miguela. Útočník Tenerife zemřel před pěti dny ve věku 30 let poté, co se během zápasu srazil se soupeřem. Přibližně ve stejnou dobu, o 2 000 kilometrů západněji, nastupovali hráči Tenerife na stadionu Heliodoro Rodríguez López v Santa Cruz. Tentokrát však proti nim nestál žádný soupeř. Namísto bílých dresů měli na sobě černé obleky a jejich program na tento týden nepočítal s žádným zápasem.
Hráči a členové realizačního týmu stojí v řadě během pietního aktu za útočníka Tenerife Jesúse de Miguela.
O dva dny dříve se fotbalisté Tenerife vydali do Navahermosy, malé vesnice v oblasti La Mancha, odkud pochází rodina jejich spoluhráče. Nesli rakev s tělem svého přítele, kterého kapitán týmu přezdíval „náš Demigol“. V sobotu měli původně nastoupit v Granadě, místo toho se však vrátili na ostrov a na svůj domácí stadion, aby se s ním rozloučili a vzdali mu hold. Tentokrát před veřejností.
Na hřišti ležely bílé lilie a dres Tenerife, na jedné straně stadionu bylo připraveno pódium. „Viděli jsme, jak křehký je život,“ řekl kapitán Enric Gallego. Jeho slova, přestože sám připustil, že nikdy nedokážou plně vystihnout hloubku jejich zármutku, vyjadřovala pocity všech přítomných. „Vzpomínáme na společné cesty, vítězství i porážky. Vzpomínáme na chvíle, které se tehdy zdály úplně obyčejné, ale dnes pro nás mají jiný význam. Ještě před několika dny jsme je prožívali společně. Mluvit o tobě v minulém čase je nespravedlivé. Nikdo z nás není připravený na to, čím právě procházíme.“
Enric Gallego z Tenerife si během vzpomínkové akce na Jesúse de Miguela v dojetí zakrývá oči.
Na podobnou událost se člověk nemůže připravit. Fotbalisté po celém Španělsku tento víkend nastupovali na hřiště s vědomím, že na místě zesnulého mohli být oni sami. Budimir svým spoluhráčům připomněl, že by na tuto skutečnost neměli zapomínat, zároveň je však nabádal, aby se jí nenechali zcela pohltit.
Hráčská asociace, jejímž členem De Miguel byl a v níž byl známý svou ochotou pomáhat ostatním, požadovala přerušení soutěže. Podle jejích představitelů to vyžadovala základní lidská slušnost. Když vedení ligy jejich žádosti nevyhovělo, obrátili se na soud. Soutěž však pokračovala. Odloženy byly pouze zápasy Tenerife, týmu Andorra, jehož brankář Jesús Owono se s De Miguelem při osudné srážce střetl, a Castellónu. Právě tento klub De Miguel dovedl do druhé ligy, kam se vrátil po 16 letech. Pro něj osobně šlo o premiéru v této soutěži, přestože mu tehdy bylo teprve 27 let.
Rodina a přátelé nesou rakev Jesúse de Miguela v Navahermose.
V předvečer prvního zápasu víkendového programu prohlásil trenér Sevilly Luis García, že podle jeho názoru by bylo lepší s pokračováním soutěže ještě počkat. Ztráta byla příliš čerstvá, bolest příliš silná a osobní. Jeho záložník Giorgi Kochorashvili, který v minulosti působil v Castellónu, vynechal předchozí trénink. Požádal o svolení, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Odjel dříve a vrátil se později, jeho myšlenky však zůstaly jinde. García mu samozřejmě vyhověl. „Především jsme lidé,“ vysvětlil.
Nešlo přitom jen o Kochorashviliho. García pracoval také s brankářem Owonem, který se s De Miguelem střetl. „Nedělejme z toho dvě tragédie, už tak jich máme dost. On je teď určitě v pekle,“ řekl trenér a následně dodal: „Co když nastane podobná herní situace? Co pak mám říct svému brankáři?“
„Potřebujeme čas,“ prohlásil García. „Potřebujeme se nad tím zamyslet.“
Přesto se hrálo. Od pátečního večera v Seville až po neděli v Madridu, na stadionech po celém Španělsku. Někteří byli přesvědčeni, že právě pokračování zápasů je nejlepším způsobem, jak De Miguelovu památku uctít. Jistotu však neměl nikdo. „Nemůžeme se ho zeptat, co by si přál,“ poznamenal José Mourinho předtím, než jeho tým odcestoval do Valencie, odkud si odvezl vítězství 3:0. Na stadionu Mestalla přitom vlála vlajka Tenerife stažená na půl žerdi. Je možné, že by si De Miguel nepřál vůbec nic. „Nikdy nestál o pozornost,“ řekl Gallego. Přesto na něj během tohoto víkendu mysleli všichni.
„Navždy zůstaneš v našich vzpomínkách,“ stálo v oficiálním prohlášení ligy. Pietní ceremonie se opakovaly na všech stadionech první i druhé ligy. Hráči nastupovali na hřiště společně v bílých tričkách se jménem zesnulého. Na místo uprostřed středového kruhu, kde se De Miguel zhroutil, byly poněkud rozpačitě položeny květiny. Následovala minuta ticha, během níž se hráči a rozhodčí shromáždili kolem smutečního věnce.
Před výkopem utkání mezi Cádizem a Oviedem se po tvářích rozhodčí Marty Huerty de Aza, která působí na Tenerife, kutálely slzy. Na stadionech se na velkoplošných obrazovkách objevila De Miguelova fotografie. Televizní přenosy zase zobrazovaly QR kód odkazující na sbírku pro jeho mladou rodinu, kterou založil bývalý hráč Tenerife Fran Sol.
Kylian Mbappé z Realu Madrid si po minutě ticha na počest Jesúse de Miguela svléká bílé pietní tričko.
Zápasy začaly, ale v deváté minutě, případně v čase, který se jí co nejvíce blížil, se hra znovu zastavila. Týmy přerušily utkání a obrátily pohled k obrazovkám, na nichž se promítaly záběry nejlepších De Miguelových momentů. Nebyl to snadný pohled a někteří hráči se raději dívali jinam.
V Seville, kde fanoušci před lety sledovali, jak na hřišti zkolaboval a následně zemřel Antonio Puerta, mu dodnes při každém zápase v 16. minutě vzdávají hold potleskem. Kochorashvili tentokrát stál u lavičky, díval se do prázdna a myšlenkami byl zjevně úplně jinde.
V Espanyolu zase v 21. minutě pravidelně tleskají na počest Daniho Jarquea, kapitána týmu, který zemřel během předsezonního soustředění. Právě jemu Andrés Iniesta věnoval svůj vítězný gól ve finále mistrovství světa v roce 2010. Tentokrát byli Álex Calatrava a Álvaro González, kteří s De Miguelem působili v Castellónu, respektive Tenerife, na pokraji zhroucení.
Na stadionu Metropolitano v deváté minutě stále panovala bouřlivá atmosféra, průběh zápasu však narušila nečekaná situace. Giuliano Simeone právě vstřelil gól, a rozhodčí Javier Alberola Rojas proto několik minut vyčkával, než hru přerušil. S utišením tribun mu pomohl i trenér Atlética Diego Simeone. Poté se pokračovalo, jako by se nic nestalo.
V Pamploně Alejandro Catena, který v závěru utkání proti Athleticu vstřelil vyrovnávací gól na konečných 1:1, zvedl nad hlavu dres Osasuny se jménem a číslem De Miguela na zádech. Právě tento zápas působil ze všech nejméně přirozeně. Pozornost se totiž soustředila jinam, než kam by se za běžných okolností měla upírat. Bylo by však nesprávné tvrdit, že na samotném utkání nezáleželo.
Trenér Osasuny Jagoba Arrasate přiznal, že ho emoce zasáhly stejně jako všechny ostatní. Klid, který podle něj tým během několika měsíců bez fotbalu postupně znovu nalezl, se po této tragédii náhle vytratil.
Eloy Alberto Santiago z diecéze Tenerife promlouvá během vzpomínkové akce na Jesúse de Miguela.
Zatímco se po celém Španělsku hrály zápasy a jejich účastníci byli vděční za možnost prožít další velký fotbalový den, stejně jako za všechny předchozí dny, na Tenerife pokračovala vzpomínková slavnost. Stadion Heliodoro se začal zaplňovat dlouho před jejím začátkem. Všechny vstupy s výjimkou bran číslo osm a devět byly doslova obloženy květinami a svíčkami.
Na trávníku ležel De Miguelův dres obklopený liliemi a osvětlený reflektorem. Na lavičce spočíval další smuteční věnec. Na jedné straně stadionu bylo připraveno pódium s řečnickým pultem a nad ním visel obří dres. Celému prostoru dominoval kříž. Zaměstnanci klubu i hráči měli na klopách připnuté odznaky s číslem 9.
Fanoušci přicházeli v dresech Tenerife, ale také ve žlutých dresech jeho odvěkého rivala Las Palmas. Dorazili rovněž prezident tohoto klubu a jeho kapitán Kirian, který se zotavil z rakoviny. „Přesně takové Kanárské ostrovy si představuji,“ prohlásil Rayco García, většinový vlastník Tenerife.
Na židlích rozmístěných přímo na hrací ploše seděli hráči Tenerife společně s De Miguelovou rodinou. V jejich tvářích se zračil hluboký smutek. Mši sloužil arcibiskup Eloy Alberto Santiago. Promluvil také prezident klubu a jeho většinový vlastník, který slíbil, že María, De Miguelova vdova, nikdy nezůstane sama. Oznámil rovněž, že se klub postará o jeho čtrnáctiměsíční dceru Carlu a bude ji finančně podporovat až do dosažení plnoletosti.
Gallego se poté obrátil přímo na malou Carlu. Ve fotbalovém prostředí, kde se mužstvo často označuje za rodinu, měla jeho slova zvláštní význam. „Doufám, že se jednou ohlédneš zpět a poznáš, jaký byl tvůj tatínek. Že na něj budeš hrdá – nejen jako na fotbalistu, ale především jako na člověka, na jeho pokoru a laskavost,“ řekl.
Kapitán se slzami v očích a přerývaným hlasem vzdal hold svému spoluhráči, útočnému parťákovi a příteli. De Miguel byl člověkem, který na sebe nikdy neupozorňoval a nevyhledával pozornost, přesto byl vždy připraven pomoci. Byl tak ohleduplný, že když se mu porouchalo auto, raději se z tréninku vydal domů pěšky, než aby někoho obtěžoval žádostí o odvoz. Možná se to může zdát jako maličkost, poznamenal Gallego, podle něj to však o De Miguelově povaze vypovídalo mnohé.
„Dnes nechceme mluvit pouze o fotbalistovi. Chceme mluvit o tobě, Jesúsi, o člověku, který se skrýval pod tím dresem,“ začal svou řeč. „Bez ohledu na zápasy a týmy je tím, co skutečně přetrvává, samotný člověk a odkaz, který po sobě zanechá. A ty jsi byl opravdu výjimečný člověk.“
Po Gallegovi se slova ujal arcibiskup a následovaly projevy zástupců klubu Tenerife. Když se obřad v tento nesmírně těžký den chýlil ke konci…
V posledních minutách před sobotním večerním návratem na hřiště, kdy ho čekal už 199. zápas v dresu Osasuny, se Ante Budimir na chvíli zastavil u svých spoluhráčů. Nejlepší střelec Osasuny v historii nejvyšší španělské soutěže k nim promluvil o tom, co znamená oblékat dres tohoto klubu.
„Je to velmi důležité,“ začal chorvatský útočník, zatímco v šatně, jejich posvátném útočišti, zavládlo ticho. „Tento dres dnes nemáme na sobě jen tak bez důvodu. On si to nevybral a my také ne. Mohlo se to stát komukoli z nás, opravdu komukoli. Vyjděme na hřiště s vědomím, že můžeme být vděční za to, že tam vůbec jsme – ať už hrajeme, sledujeme zápas, rozcvičujeme se, nebo sedíme na lavičce. Kluci, nikdo z nás si to nevybral. Ani my, ani on. Pojďme tedy na hřiště s vděčností a bez zbytečných myšlenek. Čeká nás velký den.“
Poté hráči Osasuny zamířili ze šatny doleva. V tunelu se k nim připojili fotbalisté Athletic Clubu, jejich severští rivalové, a společně prošli kolem malé svatyně svatého Fermína až na hrací plochu. V rukou nesli bílé lilie a všichni měli na sobě stejné bílé dresy s číslem 9 na zádech, černou páskou a jménem Jesúse de Miguela. Útočník Tenerife zemřel pět dní předtím ve věku 30 let po srážce s protihráčem během zápasu. Přibližně ve stejnou chvíli, o 2 000 kilometrů západněji, nastupovali hráči Tenerife na stadionu Heliodoro Rodríguez López v Santa Cruz. Tentokrát však proti nim nestál žádný soupeř. Namísto bílých dresů měli na sobě černé obleky a jejich program na tento týden nepočítal s žádným zápasem.
Hráči a členové realizačního týmu stojí v řadě během pietního aktu za útočníka Tenerife Jesúse de Miguela.
O dva dny dříve se fotbalisté Tenerife vydali do Navahermosy, malé vesnice v oblasti La Mancha, odkud pochází rodina jejich spoluhráče. Nesli rakev se svým přítelem, kterého kapitán týmu přezdíval „náš Demigol“. V sobotu měli původně nastoupit v Granadě, místo toho se však vrátili na ostrov a na svůj domácí stadion, aby se s ním rozloučili a vzdali mu hold. Tentokrát před veřejností.
Na hřišti ležely bílé lilie a dres Tenerife, na jedné straně stadionu bylo připraveno pódium. „Viděli jsme, jak křehký je život,“ řekl kapitán Enric Gallego. Jeho slova, přestože sám připustil, že nikdy nemohou plně vystihnout hloubku jejich zármutku, vyjadřovala pocity všech přítomných. „Vzpomínáme na společné cesty, vítězství i porážky. Vzpomínáme na chvíle, které se tehdy zdály úplně obyčejné, ale dnes pro nás mají jiný význam. Ještě před několika dny jsme je prožívali společně. Mluvit o tobě v minulém čase je nespravedlivé. Nikdo z nás není připravený na to, čím právě procházíme.“
Enric Gallego z Tenerife si během vzpomínkové akce na Jesúse de Miguela v dojetí zakrývá oči.
Na podobnou událost se člověk nemůže připravit. Fotbalisté po celém Španělsku tento víkend nastupovali na hřiště s vědomím, že na místě zesnulého mohli být oni sami. Budimir svým spoluhráčům připomněl, že by na tuto skutečnost neměli zapomínat, zároveň je však nabádal, aby se jí nenechali zcela pohltit.
Hráčská asociace, jejímž členem De Miguel byl a v níž byl známý svou ochotou pomáhat ostatním, požadovala přerušení soutěže. Podle jejích představitelů to vyžadovala úcta k zesnulému. Když vedení ligy jejich žádosti nevyhovělo, obrátili se na soud. Soutěž však pokračovala. Odloženy byly pouze zápasy Tenerife, týmu Andorra, jehož brankář Jesús Owono se s De Miguelem při osudné srážce střetl, a Castellónu. Právě tento klub De Miguel dovedl do druhé ligy, kam se vrátil po 16 letech. Pro něj osobně šlo o premiéru v této soutěži, přestože mu tehdy bylo teprve 27 let.
Rodina a přátelé nesou rakev Jesúse de Miguela v Navahermose.
V předvečer prvního zápasu víkendového programu prohlásil trenér Sevilly Luis García, že podle jeho názoru by bylo lepší s pokračováním soutěže ještě počkat. Ztráta byla příliš čerstvá, bolest příliš silná a osobní. Jeho záložník Giorgi Kochorashvili, který v minulosti působil v Castellónu, vynechal předchozí trénink. Požádal o svolení, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Odjel dříve a vrátil se později, jeho myšlenky však zůstaly jinde. García mu samozřejmě vyhověl. „Především jsme lidé,“ vysvětlil.
Nešlo přitom jen o Kochorashviliho. García pracoval také s brankářem Owonem, který se s De Miguelem střetl. „Nedělejme z toho dvě tragédie, už tak jich máme dost. On je teď určitě v pekle,“ řekl trenér a následně dodal: „Co když nastane podobná herní situace? Co pak mám říct svému brankáři?“
„Potřebujeme čas,“ prohlásil García. „Potřebujeme se nad tím zamyslet.“
Přesto se hrálo. Od pátečního večera v Seville až po neděli v Madridu, na stadionech po celém Španělsku. Někteří byli přesvědčeni, že právě pokračování zápasů je nejlepším způsobem, jak De Miguelovu památku uctít. Jistotu však neměl nikdo. „Nemůžeme se ho zeptat, co by si přál,“ poznamenal José Mourinho předtím, než jeho tým odcestoval do Valencie, odkud si odvezl vítězství 3:0. Na stadionu Mestalla přitom vlála vlajka Tenerife stažená na půl žerdi. Je možné, že by si De Miguel nepřál vůbec nic. „Nikdy jsi nestál o pozornost,“ řekl Gallego. Přesto na něj během tohoto víkendu mysleli všichni.
„Navždy zůstaneš v našich vzpomínkách,“ stálo v oficiálním prohlášení ligy. Pietní ceremonie se opakovaly na všech stadionech první i druhé ligy. Hráči nastupovali na hřiště společně v bílých tričkách se jménem zesnulého. Na místo uprostřed středového kruhu, kde se De Miguel zhroutil, byly poněkud rozpačitě položeny květiny. Následovala minuta ticha, během níž se hráči a rozhodčí shromáždili kolem smutečního věnce.
Před výkopem utkání mezi Cádizem a Oviedem se po tvářích rozhodčí Marty Huerty de Aza, která působí na Tenerife, kutálely slzy. Na stadionech se na velkoplošných obrazovkách objevila De Miguelova fotografie. Televizní přenosy zase zobrazovaly QR kód odkazující na sbírku pro jeho mladou rodinu, kterou založil bývalý hráč Tenerife Fran Sol.
Kylian Mbappé z Realu Madrid si po minutě ticha na počest Jesúse de Miguela svléká bílé pietní tričko.
Zápasy začaly, ale v deváté minutě, případně v čase, který se jí co nejvíce blížil, se hra znovu zastavila. Týmy přerušily utkání a obrátily pohled k obrazovkám, na nichž se promítaly záběry nejlepších De Miguelových momentů. Nebyl to snadný pohled a někteří hráči se raději dívali jinam.
V Seville, kde fanoušci před lety sledovali, jak na hřišti zkolaboval a následně zemřel Antonio Puerta, mu dodnes při každém zápase v 16. minutě vzdávají hold potleskem. Kochorashvili tentokrát stál u lavičky, díval se do prázdna a myšlenkami byl zjevně úplně jinde.
V Espanyolu zase v 21. minutě pravidelně tleskají na počest Daniho Jarquea, kapitána týmu, který zemřel během předsezonního soustředění. Právě jemu Andrés Iniesta věnoval svůj vítězný gól ve finále mistrovství světa v roce 2010. Tentokrát byli Álex Calatrava a Álvaro González, kteří s De Miguelem působili v Castellónu, respektive Tenerife, na pokraji zhroucení.
Na stadionu Metropolitano v deváté minutě stále panovala bouřlivá atmosféra, průběh zápasu však narušila nečekaná situace. Giuliano Simeone právě vstřelil gól, a rozhodčí Javier Alberola Rojas proto několik minut vyčkával, než hru přerušil. S utišením tribun mu pomohl i trenér Atlética Diego Simeone. Poté se pokračovalo, jako by se nic nestalo.
V Pamploně Alejandro Catena, který v závěru utkání proti Athleticu vstřelil vyrovnávací gól na konečných 1:1, zvedl nad hlavu dres Osasuny se jménem a číslem De Miguela na zádech. Právě tento zápas působil ze všech nejméně přirozeně. Pozornost se totiž soustředila jinam, než kam by se za běžných okolností měla upírat. Bylo by však nesprávné tvrdit, že na samotném utkání nezáleželo.
Trenér Osasuny Jagoba Arrasate přiznal, že ho emoce zasáhly stejně jako všechny ostatní. Klid, který podle něj tým během několika měsíců bez fotbalu postupně znovu nalezl, se po této tragédii náhle vytratil.
Eloy Alberto Santiago z diecéze Tenerife promlouvá během vzpomínkové akce na Jesúse de Miguela.
Zatímco se po celém Španělsku hrály zápasy a jejich účastníci byli vděční za možnost prožít další velký fotbalový den, stejně jako za všechny předchozí dny, na Tenerife pokračovala vzpomínková slavnost. Stadion Heliodoro se začal zaplňovat dlouho před jejím začátkem. Všechny vstupy s výjimkou bran číslo osm a devět byly doslova obloženy květinami a svíčkami.
Na trávníku ležel De Miguelův dres obklopený liliemi a osvětlený reflektorem. Na lavičce spočíval další smuteční věnec. Na jedné straně stadionu bylo připraveno pódium s řečnickým pultem a nad ním visel obří dres. Celému prostoru dominoval kříž. Zaměstnanci klubu i hráči měli na klopách připnuté odznaky s číslem 9.
Fanoušci přicházeli v dresech Tenerife, ale také ve žlutých dresech jeho odvěkého rivala Las Palmas. Dorazili rovněž prezident tohoto klubu a jeho kapitán Kirian, který se zotavil z rakoviny. „Přesně takové Kanárské ostrovy si představuji,“ prohlásil Rayco García, většinový vlastník Tenerife.
Na židlích rozmístěných přímo na hrací ploše seděli hráči Tenerife společně s De Miguelovou rodinou. V jejich tvářích se zračil hluboký smutek. Mši sloužil arcibiskup Eloy Alberto Santiago. Promluvil také prezident klubu a jeho většinový vlastník, který slíbil, že María, De Miguelova vdova, nikdy nezůstane sama. Oznámil rovněž, že se klub postará o jeho čtrnáctiměsíční dceru Carlu a bude ji finančně podporovat až do dosažení plnoletosti.
Gallego se poté obrátil přímo na malou Carlu. Ve fotbalovém prostředí, kde se mužstvo často označuje za rodinu, měla jeho slova zvláštní význam. „Doufám, že se jednou ohlédneš zpět a poznáš, jaký byl tvůj tatínek. Že na něj budeš hrdá – nejen jako na fotbalistu, ale především jako na člověka, na jeho pokoru a laskavost,“ řekl.
Kapitán se slzami v očích a přerývaným hlasem vzdal hold svému spoluhráči, útočnému parťákovi a příteli. De Miguel byl člověkem, který na sebe nikdy neupozorňoval a nevyhledával pozornost, přesto byl vždy připraven pomoci. Byl tak ohleduplný, že když se mu porouchalo auto, raději se z tréninku vydal domů pěšky, než aby někoho obtěžoval žádostí o odvoz. Možná se to může zdát jako maličkost, poznamenal Gallego, podle něj to však o De Miguelově povaze vypovídalo mnohé.
„Dnes nechceme mluvit pouze o fotbalistovi. Chceme mluvit o tobě, Jesúsi, o člověku, který se skrýval pod tím dresem,“ začal svou řeč. „Bez ohledu na zápasy a týmy je tím, co skutečně přetrvává, samotný člověk a odkaz, který po sobě zanechá. A ty jsi byl opravdu výjimečný člověk.“
Po Gallegovi se slova ujal arcibiskup a následovaly projevy zástupců klubu Tenerife. Když se obřad v tento nesmírně těžký den chýlil ke konci…