Podle José Luis Martína, odborníka na ponorky, měli pasažéři ponorky Titan možnost vědět o nevyhnutelné implozi, která se blížila, až o 48 až 71 sekund dříve. Martín vypočítal tuto dobu na základě hmotnosti, tvaru plavidla, rychlosti klesání a odporu vody.
Podle Martinových informací ponorka původně klesala bez problémů a horizontálně, dokud nedosáhla hloubky přibližně 1700 metrů. Poté došlo k výpadku elektrického proudu a ponorka ztratila pohon a spojení s lodí Polar Prince. V důsledku toho se ponorka začala klesat kolmo dolů jako šíp kvůli nerovnováze způsobené čtyřmi sty kilogramy cestujících u průzoru. V této situaci nebylo možné stabilizovat plavidlo bez elektrické energie, a tak cestující spadli jeden na druhého.
Martín vyjádřil hrůzu nad tím, jaké hrůzy a utrpení cestující museli zažívat. Před implozí, která přišla po 48 sekundách nebo jedné minutě, cestující si byli plně vědomi svého osudu v naprosté tmě.
Tato tragédie se stala v neděli 18. června, kdy se ponorka Titan se svou pětičlennou posádkou vydala na cestu k vraku Titaniku, který se potopil do Atlantiku 15. dubna 1912.
Mezi oběťmi imploze miniponorky se nacházejí Stockton Rush, spoluzakladatel a šéf společnosti OceanGate, Paul-Henri Nargeolet, francouzský hlubinný průzkumník a expert na Titanic, Hamish Harding, britský podnikatel, Shahzada Dawood, podnikatel, a jeho syn Suleman.