Rodiče uvádějí, že silný tlak na výuku mandarínštiny ve školách už od útlého věku oslabuje místní jazyk i kulturní tradice.
Krátce po nástupu do školky přestala pětiletá tibetsky mluvící dívka podle své matky používat tibetštinu. Po devíti měsících sice jazyk stále chápala, ale odpovídala už výhradně mandarínsky a tibetsky dokázala říct jen jednotlivá slova. Postupně navíc začala opakovat, že mluví jen čínsky a že je Číňanka, nikoli Tibeťanka. Podle výzkumníka, který rodinu kontaktoval, to matka přičítá vlivu školy, kde děti opakují podobné výroky, a má obavu, že jde o snahu potlačit tibetský jazyk.
Organizace Human Rights Watch uvádí, že jde o součást širší politiky čínských úřadů, která má postupně vést k asimilaci Tibeťanů, přičemž klíčovou roli hraje vzdělávání dětí. Tibet je pod čínskou kontrolou od roku 1950 a v minulosti zde došlo k protestům proti vládě, které následovaly represivní zásahy a přísná kontrola společnosti.
Podle odborníků jsou děti ve školách vedeny k loajalitě ke Komunistické straně Číny, k obdivu Lidové osvobozenecké armády a k identifikaci s čínským národem. Aktivisté upozorňují, že se objevují i případy, kdy malé děti nedokážou správně vyslovit svá tibetská jména a automaticky je přizpůsobují čínštině.
Kritici tvrdí, že tento vývoj narušuje vztah dětí k jejich rodnému jazyku i rodinám. Podle nich jde o proces, který oslabuje přenos kultury mezi generacemi a postupně vytěsňuje tibetskou identitu. Aktivisté situaci popisují jako systematické „vytlačování“ mateřského jazyka už v raném věku.
Od roku 2021 navíc čínské úřady prosazují mandarínštinu jako hlavní vyučovací jazyk ve školách, což omezuje prostor pro menšinové jazyky, včetně tibetštiny. V mateřských školách je podle zpráv Human Rights Watch dokonce podporováno používání čínštiny i v domácím prostředí, přičemž mandarínština je prezentována jako „civilizovanější“ jazyk.
Mnoho rodičů se proto snaží své děti učit tibetsky ještě před nástupem do školy, například prostřednictvím soukromých kurzů. Tyto aktivity však bývají v některých oblastech omezovány nebo zakazovány.
Podle odborníků má tento systém i širší sociální dopady – děti po návratu ze školek často odmítají mluvit tibetsky i doma, což vede k postupné ztrátě komunikace mezi generacemi, zejména tam, kde prarodiče mluví pouze tibetsky.
Některé školní aktivity jsou navíc silně politicky zaměřené, například děti se účastní rekonstrukcí historických událostí spojených s čínskou armádou. Kritici tvrdí, že tím dochází k další podpoře čínské identity už od raného věku.
Aktivisté upozorňují, že tento vývoj vede k situaci, kdy část dětí vyrůstá s přesvědčením, že jsou Číňané, i když jejich rodiny jsou tibetské. Zároveň ale rodiče stojí před dilematem, protože čínské vzdělání je klíčové pro budoucí pracovní uplatnění.
Podle expertů tak dochází k postupné změně vztahu mladé generace k jazyku i kultuře, kdy je čínština vnímána jako výhodnější a tibetština jako méně praktická. Aktivisté proto volají po právu Tibeťanů svobodně rozhodovat o tom, jakým jazykem a jakou kulturou budou své děti vychovávat.