Aktuální témata:
Stalo se

Maďarsko chce odhalit spolupracovníky komunistického režimu

21.10.2026

V letech 1945 až 1989 nasazovala tajná policie desítky tisíc informátorů, kteří jí pomáhali potlačovat odpůrce komunistického režimu. Nyní budou jejich spisy konečně zpřístupněny veřejnosti, což má přispět k obnovení důvěry a vyrovnání se s minulostí.

Nová maďarská vláda ve středu zveřejní jména desítek tisíc lidí, kteří během komunistického režimu spolupracovali se státní bezpečností jako informátoři. Tento krok má zemi pomoci vyrovnat se s vlastní minulostí a obnovit důvěru veřejnosti.

V letech 1945 až 1989 využívaly maďarské komunistické bezpečnostní složky rozsáhlou síť spolupracovníků, jejichž úkolem bylo sledovat obyvatele a potlačovat jakékoli projevy odporu proti režimu. Někteří lidé byli k této činnosti donuceni vydíráním či výhrůžkami a museli podávat informace o svých sousedech, přátelích, kolezích, a dokonce i příslušnících vlastní rodiny. Jiní na spolupráci přistoupili výměnou za příslib různých výhod.

Skutečný rozsah této informátorské sítě zůstával po dlouhá desetiletí utajen. Takzvané „svazky agentů“, které jsou uloženy v suterénu Historického archivu státní bezpečnosti, byly navzdory opakovaným požadavkům na jejich zpřístupnění i několika únikům informací veřejnosti dostupné jen ve velmi omezené míře.

Péter Magyar během předvolební kampaně před dubnovými parlamentními volbami slíbil, že dokumenty státní bezpečnosti zpřístupní. Nyní, kdy se ujal vlády, se zdá, že hodlá svůj závazek skutečně splnit.

V září jeho kabinet schválil zákon, který umožnil zahájit proces zveřejňování archivních materiálů. Podle průzkumů veřejného mínění tento krok podporovaly více než dvě třetiny maďarské populace. Původně se počítalo s tím, že dokumenty budou zveřejněny při příležitosti výročí protisovětského povstání z roku 1956. Nakonec však bylo oznámeno, že k jejich zpřístupnění dojde 4. listopadu.

„Demokratická společnost má právo znát svou minulost,“ napsal na sociální síti Facebook Zoltán Tarr, ministr pro sociální vztahy a kulturu.

Dosud měli k záznamům o spolupracovnících tajné policie přístup pouze odborní badatelé a příbuzní lidí, kteří se stali oběťmi režimu. Nově vznikající internetová databáze s možností vyhledávání by měla situaci zásadně změnit. Podle odborníků se díky ní maďarský archiv státní bezpečnosti stane nejtransparentnější institucí svého druhu v celém bývalém východním bloku.

„Otevíráme dokořán dveře, které byly dosud pouze pootevřené,“ uvedl István Papp, historik a vedoucí akademického oddělení archivu.

Papp jako historik zveřejnění dokumentů podporuje. Zároveň však upozornil, že pro některé lidi může být odhalení minulosti jejich rodinných příslušníků velmi bolestivé. „Jako historik se zveřejněním spisů souhlasím. Z osobního hlediska ale soucítím s těmi, kteří budou vůbec poprvé konfrontováni s historií vlastní rodiny,“ řekl. Podle odhadů historiků se v dokumentech objevují jména 50 000 až 60 000 lidí, z nichž dnes žije přibližně desetina.

Způsob, jakým se mají zpřístupňovat záznamy o spolupracovnících komunistických tajných služeb, je v zemích bývalého východního bloku předmětem sporů už přibližně tři desetiletí. Východní Německo otevřelo své archivy Stasi veřejnosti v roce 1992. Česká republika následovala v roce 2003. Zatím posledním státem, který k podobnému kroku přistoupil, bylo Lotyšsko. To v roce 2018 zveřejnilo dokumenty týkající se bývalých informátorů.

Miklós Kiss, který přežil maďarský pracovní tábor a nyní stojí v čele organizace zastupující oběti komunistického režimu, by si přál, aby Maďarsko zpřístupnilo dokumenty mnohem dříve, podobně jako Německo. „Kdyby se to stalo už tehdy, mohli jsme mít tuto kapitolu dávno uzavřenou,“ řekl.

Zároveň upozornil, že zveřejnění jmen může odhalit rozsah spolupráce s režimem napříč celou společností. „Lidé zjistí, že zrádci byli v každé rodině, v každém sousedství i v každé ulici. Ale co si s tím máme teď počít?“ dodal.

Pokud by se všechny dochované dokumenty seřadily vedle sebe, vytvořily by řadu dlouhou přibližně tři míle, tedy téměř pět kilometrů. Taková délka by stačila k tomu, aby lemovala celý obvod londýnského Hyde Parku. Ve srovnání s archivy polských nebo rumunských tajných služeb je však maďarská sbírka poměrně malá, upozornil historik Papp.

Velká část dokumentů byla totiž zničena během protisovětského povstání v roce 1956. Další materiály zmizely v době politické transformace v roce 1989. Přechod od komunistického režimu k demokracii tehdy probíhal postupně a převážně pokojnou cestou, což úřadům poskytlo dostatek času na odstranění kompromitujících záznamů.

Ani dochované dokumenty navíc nemusí nabídnout úplný obraz o činnosti jednotlivých informátorů. V mnoha případech zůstane nejasné, proč ke spolupráci přistoupili a jak rozsáhlé informace bezpečnostním složkám skutečně předávali. Z přibližně 60 000 lidí, jejichž jména se v archivech objevují, jsou podrobné složky, prověrky a výpovědi k dispozici pouze u 9 000 osob.

Tyto podrobnější materiály mají být zveřejněny v únoru. Předtím z nich však budou muset být v souladu s předpisy na ochranu soukromí odstraněny citlivé osobní údaje. Půjde například o informace týkající se zdravotního stavu, závislostí nebo sexuálního života. Vymazány budou také údaje, které by mohly odhalit totožnost obětí.

Alexander Faludy, nezávislý novinář a anglikánský duchovní, se s dokumenty týkajícími se vlastní rodiny seznámil už téměř před dvaceti lety. Jeho dědeček György Faludy strávil na základě vykonstruovaných obvinění více než tři roky v maďarském pracovním táboře. Později, když už žil v exilu, napsal knihu nazvanou Mé šťastné dny v pekle.

Jedna ze zpráv v archivech se týkala Maďarky žijící v Londýně, která se spřátelila s Faludyho babičkou v době, kdy umírala na rakovinu. Zjištění, že tato žena spolupracovala s tajnou policií a předávala jí informace, Faludyho nejprve velmi rozčílilo.

„Pak jsem se ale podíval na podrobnosti o oné informátorce. V jejím spise byla velmi zlověstná pasáž: obsahovala jména příbuzných žijících v Maďarsku, včetně údajů o jejích starých rodičích. Můj hněv se rázem rozplynul. Prostě mi jí bylo strašně líto,“ vzpomínal.

Podle Faludyho je třeba při posuzování podobných případů zohlednit také okolnosti, v nichž lidé tehdy žili. „Exil byl pro mou rodinu velmi bolestivý, ale zároveň s sebou přinášel jisté morální výsady. A právě proto váhám, zda soudit lidi za to, co udělali, když byli nuceni zůstat v Maďarsku,“ dodal.

Otázka totožnosti bývalých spolupracovníků tajné policie Maďary dlouhodobě zajímá. Od počátku nového tisíciletí se objevilo několik neúplných seznamů, na nichž figurovala jména politiků i známých umělců. Řada z nich jakoukoli spolupráci s komunistickým režimem odmítla. Už samotná obvinění však v minulosti vyvolala politické skandály a přispěla k vážným krizím některých vlád.

Jen málo bývalých informátorů se dosud rozhodlo veřejně promluvit o své minulosti. Téma spolupráce s komunistickou tajnou policií tak v maďarské společnosti nadále zůstává citlivou a do značné míry tabuizovanou záležitostí.

V červenci proto nezávislý internetový časopis Szemlélek, který se zaměřuje na náboženská témata, zveřejnil výzvu, aby se bývalí spolupracovníci bezpečnostních složek sami přihlásili a podělili se o své příběhy. Církevní představitelé totiž patřili mezi časté cíle státní bezpečnosti. Její příslušníci je mnohdy vydírali a nutili, aby poskytovali informace o věřících ve svých komunitách. Podle některých odhadů spolupracovalo s komunistickým režimem sedm až deset procent duchovních.

Dosud se však nikdo dobrovolně nepřihlásil, aby o své zkušenosti veřejně promluvil. Šéfredaktor časopisu Szilárd Szőnyi se domnívá, že za tím může být několik důvodů. „Myslím, že mnozí lidé mají pocit, že vlastně není o čem mluvit. Nebo se domnívají, že jejich příběh je natolik složitý, že jej nedokážou, nechtějí či nejsou připraveni odvyprávět,“.

Historik Domokos Szokolay doufá, že zveřejnění archivů nepovede k veřejnému zostuzování lidí, jejichž jména se v dokumentech objeví, ale naopak pomůže společnosti pochopit složitost celé problematiky. Jeho vlastní rodina má s touto otázkou osobní zkušenost. Jeho otec, básník a politik Zoltán Szokolay, byl totiž v roce 2005 na jednom z neoficiálních seznamů označen za informátora.

Domokos Szokolay zatím neprostudoval všechny dokumenty týkající se svého otce, který zemřel v roce 2020. Rozhodl se však otevřeně mluvit o traumatech, která se mohou přenášet mezi generacemi. Doufá, že tím pomůže ostatním lidem, kteří při čtení archivů zjistí, že jejich blízcí spolupracovali s tajnou policií. Chtěl by jim ukázat, že v podobné situaci nejsou sami, a povzbudit je, aby o svých zjištěních dokázali mluvit.

„Existuje mnoho rodinných tajemství a traumat, o kterých dnes už dokážeme otevřeně hovořit – například když je některý z rodičů alkoholik nebo má závislost na hazardních hrách. Lidé se však obávají, že kvůli záznamům o spolupráci s tajnou policií budou sami vystaveni odsuzování,“ uvedl.

„Vím, že konfrontace s vlastní rodinnou historií může být děsivá, nebo dokonce bolestivá. Ale dozvědět se pravdu je vždy lepší,“ uzavřel.

Sdílejte článek: