Vytvořila rutiny pro Florence Welch a Rosalíu a jednou proměnila Coldplay v šimpanze. Dále přichází labutí píseň pro její zakořeněnou show, která zvedá mužské stereotypy.
Lidé mají často představu, že se snažím být groteskní nebo šokující, ale nemůže to být dál od toho, o co se snažím. Jen se snažím být upřímná,“ říká Holly Blakey. „Jsem choreografka a chci vlastnit tento prostor a mít dovoleno být vším: hloupá, krásná, hysterická, sexuální, ošklivá, neomluvitelná,“ dodává a chvěje se ve zkušebně v severním Londýně. ale jistá sama sebou.
Blakeyin tanec, ať už v hudebních videích, módních kampaních nebo její živé tvorbě, není vždy to, co byste nazvali krásným. Může být pokroucený a nevýrazný, opakující se a neúprosný, neomaleně sexualizovaný. „Chci si hrát s tím, co je na scéně současného tance přijatelné,“ říká. Ale to není míněno jako odcizující; má to být rozpoznatelné. „Snažím se být vážný. Snažím se respektovat lidi a říkat: ‚Všichni jsme takoví.‘“
Přesto i název jejího nejnovějšího představení, Cowpuncher My Ass, má protiklad. Cowpuncher je starý výraz pro kovboje a tento kousek je přepracováním jejího pokračování kousku Cowpuncher z roku 2018. Když byla pověřena, aby vytvořila první dílo se skladatelem Micou Levi, dostali se k myšlence westernů, ne proto, že by Blakeyová byla nějakým zvláštním fanouškem filmů, ale proto, že ji fascinoval archetyp kovboje – „hypermaskulinní, a přesto tak táborový“. – a našel mnoho k prozkoumání v žánru z hlediska sexuální politiky, pohlaví a moci. Chrlí stereotypy a představuje pestrou skupinu „rozcuchaných“ postav (všichni oblečeni jako Andreas Kronthaler pro Vivienne Westwood), jejichž těla se svíjejí, třesou a tančí. Nebo, jak to popsal recenze Observer, „bublající guláš 100 různých tanečních jazyků“, který se „promění v odporné šílenství“.
Blakey ráda říká, že se ve své práci nezmiňuje o popové kultuře, ale že její práce je popkulturou a více než tancem se zabývá jazykem hudby, filmů a televize. „Pokud bych ve své živé práci mohla o něco usilovat, pak je to, aby mi to připadalo jako série The Sopranos,“ říká. Nejpravděpodobnější je, že jste Blakeyho choreografii viděli v hudebních videích: v tom, kde se Coldplay proměnili například v tančící šimpanze, nebo oceněná Delilah Florence + the Machine, stejně jako promo pro Jorju Smith, Lianne La Havas a , naposledy španělská popová superstar Rosalía. („Neuvěřitelná osoba a interpret: robustní, vážný, nebojácný,“ říká Blakey.) Bude pracovat se zpěváky ve studiu a nebude je ani tak učit tančit, jako spíše „snažit se využít to, co je na nich zajímavé. Někdy nevíme, co je na nás zajímavého, že? Vyžaduje to ostatní, aby si toho všimli.“
Toto je zlatý věk pro choreografii hudebních videí, počítá Blakey. „Stará představa, že máte vyprávění, na jehož vrcholu vytvoříte choreografii nějaký tanec, se změnila,“ říká. „Teď je tanec myšlenka, tanec je příběh.“ Spolupracuje také s módními značkami (Dior, Burberry, Gucci) a v reklamě. Toto ponoření do módního a hudebního světa znamenalo, že sedí mimo taneční podnik a nenásleduje zjevnou cestu. Blakey se narodil v Harrogate a začal tančit jako dítě. Nejprve chtěla být pouze baletkou, ale poté, co jako teenager bojovala s anorexií a trávila čas v nemocnici, objevila současný tanec. („Říkám, že mi byla diagnostikována anorexie, ale mám pocit, že to ve skutečnosti nebyl ten hlavní problém. Ale kdy to asi je?“)
Nedostala se do nejlepších tanečních škol, na které se účastnila konkurzu, a skončila na Roehampton University v jižním Londýně, kde byla nasměrována k výuce. „To je skvělá věc, ale není to to, co jsem chtěl. Byla jsem zničená, abych byla upřímná,“ říká. Ale byl to její výtvor. „To mě tak hnalo.“ Musel jsem toho tolik dokázat.“ Veškerý svůj volný čas trávila školením mimo univerzitu a vlastní tvorbou. „Dlouho jsem se kvůli tomu cítila opravdu rozrušená,“ říká, „a teď se cítím opravdu vděčná, protože mi to umožnilo mít vlastní smysl pro zvědavost, méně institucionálně vedené, a přimělo mě to docela zuřivě se zavázat.“
Další věc, která se přiživovala na Blakeyově práci, byly její náctileté bláznivé dny, kdy chodila se sestrou na nelegální shromáždění na venkově a celou noc bez přestání tančila. Milovala to, „společenskou aktivitu, pospolitost, euforii, nepřetržitou smyčku pohybu“. Život se od té doby změnil (35 let, s partnerem, hudebníkem Gwilymem Goldem, má dvě malé děti), ale instinkt tu stále je. „Můj přítel by mi řekl: ‚Jak to, kluci, celý den zkoušíte a pak chcete jít ven a tančit celou noc – co to je?‘ Ale tanečníci jsou zvědavá zvířata; nic nezastaví tu touhu po pohybu.“
Blakey chce ve své scénické práci zachytit trochu toho smyslu pro komunitu tanečního parketu. Hovoří o duchovním cítění, „pozemské, kmenové kvalitě“, „klanovém chování, po kterém toužíme a pro které existujeme“. A chce, aby diváci byli součástí toho klanu. Způsoby, jak toho dosáhnout, mohou být neočekávané. Například v Cowpuncher My Ass zůstanou domácí světla svítit po dobu první poloviny show. Tanečníci z toho rozhodnutí nebyli nadšeni: „Říkali si: ‚O čem to mluvíš, plná světla?!‘ Najednou to bylo otevřené dokořán, neměli náladu to vstřebávat,“ směje se Blakey. „Ale [v publiku] se cítím v prostoru, jsem si vědom toho, kdo vedle mě sedí, co si myslí a kdy si utírá nos. Záměrem bylo nechat diváky být v tom skutečně, ne se jen dívat.“
Ne každý je do toho. Blakey dostává na svou práci láskyplné/nenávistné reakce a často zjišťuje, že se to nelíbí běžným tanečním divákům. Je zvyklá být rozpolcená, i když ji překvapila reakce na Fantom, film, který natočila pro magazín Fact s tanečníky z London Contemporary Dance School. Práce přišla jen týden poté, co potratila, a kus se stal jakýmsi lidovým rituálem plodnosti ve fluorescenční lycře, protkané hlubokým hněvem. „To volá po něčem, co nikdy nepřijde,“ říká. „A způsobilo to smrad [online], ten film. Tolik dramatu, tolik lidí, kteří šílí: ‚To je strašné! Jak hrozný nápad!‘“ Blakey je ale na film hrdá a ráda, že to udělala. „Nikdy nečtěte komentáře,“ lituje. „Ale já ano a vždycky se tím mučím.“
Blakey pracuje na sérii Cowpuncher již pět let, „a je to pro mě téměř mrtvé,“ říká. Novinkou tohoto posledního hurá je spolupráce s London Contemporary Orchestra, jehož hráči na smyčcové nástroje se objeví na pódiu v nové sekci. Blakey popisuje scénu, počínaje drsným škrábavým tónem Leviho soundtracku a poté přechází v krásnou, melodickou píseň. „Svým způsobem se struny vynoří a prostě všechno odstrčí, tak nějak to zabijí a já chci jen přijmout to selhání… A chci v tom být sladkost, oslavit to a nechat to zlomit srdce.“ a nechat to zemřít.“ Protože věci selhávají a život je chaotický a neexistuje úhledné řešení? „Jo, a proč to neukázat, když je to pravda,“ říká Blakey. „Necítíme to tak často my všichni hluboko uvnitř a nemůžeme s tím něco sdílet?“
Blakeyovy exotické, excentrické postavy nevypadají jako „skutečný svět“, ale ona ho chce nějak odrážet; víc než to, ve skutečnosti – aby to bylo. Když se jí zeptám, o čem Cowpuncher je, říká: „Lidé a způsob, jakým existujeme, způsob, jakým spolu sdílíme věci a způsob, jakým si věci navzájem bereme. A násilí, které je v nás a náš hluboký smysl pro osamělost, krásu a pospolitost a hrozné způsoby, jak se chováme. O tom ta práce je.“