Ve volbách do EU vedou středopravé a krajně pravicové strany.
Politické těžiště Evropy se přesouvá doprava. Středopravé a krajně pravicové strany mají získat nejvíce křesel v nedělních volbách do Evropské unie v nejlidnatějších zemích: Německu, Francii, Itálii, Španělsku a Polsku. Francie vedla pravicovou vlnu s tak výrazným vítězstvím krajně pravicového Národního shromáždění, že liberální prezident Emmanuel Macron rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby. První projekce ukazovaly, že Národní shromáždění by mohlo získat 32 nebo více procent hlasů, což je více než dvojnásobek hlasů prezidentovy strany.
„Prezident republiky nemůže ignorovat poselství, které dnes večer vyslal lid Francie,“ prohlásil Jordan Bardella, předseda Národního shromáždění, svým příznivcům v Parc Floral v Paříži. V Německu směřuje středopravá strana k pohodlnému vítězství, zatímco krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) je na druhém místě, před socialistickou stranou kancléře Olafa Scholze, která skončila třetí.
Voliči ve 27 zemích během minulého týdne zvolili 720 členů Evropského parlamentu, kteří budou sloužit následujících pět let. Jejich první hlavní úkol bude schválit nebo zamítnout hlavního kandidáta na post předsedy Evropské komise. Na kontinentu, který se po osm desetiletí snaží vypořádat s dědictvím fašismu, bude významná přítomnost krajní pravice jedním z nejdiskutovanějších témat. Přestože je nepravděpodobné, že se tyto strany dokážou sjednotit v Evropském parlamentu kvůli rozdílům v otázkách, jako je Rusko, budou mít přesto vliv na celkové směřování EU, zejména v oblastech, jako je přistěhovalectví a klimatická politika.
Krajně pravicové strany by teoreticky tvořily druhý největší blok v parlamentu – jsou na cestě k vítězství ve Francii a Itálii a k získání druhého místa v Německu, třech největších a nejdůležitějších zemích v bloku 27 států. Očekává se, že krajní pravice zvítězí i v Maďarsku a v Nizozemsku se bude dělit o první místo v Evropském parlamentu. Středopravé strany pohodlně zvítězily v Řecku a Bulharsku.
Největším varovným signálem pro budoucnost EU je situace ve Francii, kde krajní pravice dosáhla významného vítězství nad Macronem. Všechny oči budou nyní upřeny na to, zda si francouzská populistická vlna udrží svou sílu během nadcházejících parlamentních voleb a do prezidentských voleb v roce 2027 – kde by případné vítězství krajně pravicové vůdkyně Marine Le Penové mohlo destabilizovat celou EU. Zdá se, že oficiálním vítězem večera je předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, jejíž středopravá Evropská lidová strana bude i nadále největším blokem v Parlamentu.
Podle prvotních projekcí by EPP měla získat asi 181 ze 720 křesel, což znamená, že středopravice bude dominantní silou, ale nebude mít absolutní většinu potřebnou pro samostatné vládnutí. Hlavní výzvou pro von der Leyenovou v nadcházejících dnech a týdnech bude, zda se jí podaří uzavřít dohodu s tradičními centristickými stranami – socialisty a liberály – aby získala většinu 361 nebo více hlasů v parlamentu. „Dnes je pro EPP dobrý den. Vyhráli jsme evropské volby, přátelé. Jsme nejsilnější stranou, jsme kotvou stability… Spolu s ostatními postavíme hráz proti extrémům zleva i zprava. My je zastavíme!“
Její příznivci reagovali skandováním „Ještě pět let“. Celkově se očekává, že tři hlavní centristické skupiny získají přibližně 400 křesel. To znamená, že potvrzení von der Leyenové bude napjaté, protože bude odmítnuta, pokud se jen asi 10 procent zákonodárců z hlavních stran vzbouří proti svým stranickým liniím. Míra vzpoury je obvykle vyšší.
To vyvolává otázku, zda bude muset hledat další spojence, od Zelených po pravicové Bratry Itálie, stranu italské premiérky Giorgia Meloniové. Von der Leyenová a její středopravá skupina rychle odmítají xenofobii a euroskepticismus krajní pravice, ale uvědomují si, že jejich voliči sdílejí podobné obavy ohledně životních nákladů, migrace a pocitu, že tradiční evropská odvětví – výroba a zemědělství – jsou dusena zelenou regulací.
EPP, která se vymezila v kulturní válce o identitu EU, zahájila svůj volební program se závazkem k „židovsko-křesťanským kořenům“ Evropy.