Trump už pravidla jen neporušuje, ale otevřeně je bourá – a dopady sahají daleko za Caracas.
Jen málokdo si dělal iluze, že rok 2026 přinese mír. Už během prvních dvou dnů se však ty nejčernější scénáře začaly naplňovat.
Noční bombardování Venezuely, únos prezidenta Nicoláse Madura i jeho manželky a následné prohlášení Donalda Trumpa, že Spojené státy převezmou „správu“ země a začnou prodávat její ropu, znamenaly další hrubý zásah do mezinárodního práva a zavedených globálních pravidel. Ani to ale není tím nejznepokojivějším aspektem celé události.
Donald Trump od svého návratu do Bílého domu před necelým rokem systematicky demoluje už tak oslabenou architekturu mezinárodního řádu. Posledním krokům ve Venezuele předcházely letecké útoky na menší plavidla ve vodách u Střední Ameriky, zabíjení jejich posádek na základě neprokázaných obvinění z pašování drog a ozbrojené zabavování venezuelských ropných tankerů na volném moři. Kolik lidí při samotném zadržení Madura v sobotu nad ránem zahynulo, zůstává nejasné.
Z hlediska globální stability je však nejděsivější skutečností to, že celá operace uspěla. Trumpova dlouhodobá víra ve vlastní neomezenou moc a jeho posedlost ovládáním cizích území a zdrojů byla dosud tlumena obavami z vleklých zahraničních konfliktů. Rád se chlubil – nepravdivě – tím, že ukončil osm válek, a v roce 2025 otevřeně toužil po Nobelově ceně míru. Ještě nedávno se nechal vyfotografovat s narychlo vyrobenou „cenou míru“ od FIFA, což už tehdy působilo trapně. Po venezuelské operaci však tato epizoda vyznívá téměř groteskně.
Zjevně slábnou i Trumpovy zábrany vůči vojenskému angažmá. Únos Madura a profesionalita amerických jednotek ho očividně povzbudily a v sobotu otevřeně prohlásil, že se nebojí nasazení pozemních sil ve Venezuele k prosazení amerických zájmů. U prezidenta, který s postupujícím věkem působí stále podrážděněji a chaotičtěji, čelí klesající popularitě a zoufale se snaží odvést pozornost od skandálu kolem Epsteina, je eskalace vojenské moci mimořádně znepokojivá. Trump přitom své nadšení nijak neskrýval. „Skvělé plánování, skvělí vojáci, skvělí lidé,“ řekl New York Times. „Byla to brilantní operace.“
Zásah ve Venezuele tak naznačuje, že vidina cizích území, ropy a nerostného bohatství dnes Trumpa láká víc než jakékoli mírové ocenění.
Na zbytku administrativy zůstalo, aby celou akci obalil právnickou rétorikou a tvrdil, že Maduro byl „postaven před soud“. Ten byl v USA obžalován už na konci Trumpova prvního mandátu kvůli korupci, obchodu s drogami a dalším trestným činům.
Maduro bezpochyby vládne jako autoritář a od roku 2013 se opírá o volby považované za zmanipulované. Konkrétní drogová obvinění vznesená Spojenými státy jsou však podle většiny expertů slabá a podle mezinárodního i amerického práva by sama o sobě sotva ospravedlnila vojenský útok a únos hlavy státu. Trump navíc opakovaně naznačil, že jeho hlavní motivací není spravedlnost ani demokracie, ale venezuelská ropa.
Jen několik hodin po Madurově sesazení Trump prohlásil, že USA jsou připraveny „dát do pořádku“ venezuelský ropný sektor zničený sankcemi. „Budeme prodávat obrovské množství ropy,“ oznámil.
Americké zásahy do mezinárodních pravidel nejsou novinkou. Tato operace připomíná invazi do Panamy v roce 1990, kdy administrativa George H. W. Bushe donutila místního diktátora ke kapitulaci. Následovala válka v Iráku zahájená na falešných premisách a systematické používání mučení za vlády George W. Bushe. Barack Obama pak nedokázal své předchůdce pohnat k odpovědnosti a sám vedl právně problematickou kampaň cílených zabíjení drony.
Přesto šlo většinou o selektivní pokrytectví: američtí prezidenti porušovali pravidla, ale současně uznávali systém, který Spojeným státům dlouhodobě nahrával. Trump se však tímto řádem otevřeně pohrdá. Svět vnímá optikou imperiálního 19. století, jen s technologiemi 21. století.
Jak daleko je ochoten ve Venezuele zajít, není jasné. V sobotu ale prohlásil, že americká armáda zůstane v regionu, dokud nebudou „plně splněny požadavky USA“ – což s vysokou pravděpodobností znamená převzetí kontroly nad venezuelským ropným průmyslem.
Trump zároveň naznačil, že viceprezidentka Delcy Rodríguez je ochotná s Washingtonem spolupracovat, a zmínil i další osoby, které by mohl dosadit do vedení země. Zda Madurovi příznivci dokážou či chtějí klást odpor, případně zda situaci využijí ozbrojené skupiny, zůstává otevřené. Poklidný vývoj je málo pravděpodobný.
Noční události ve Venezuele okamžitě znepokojí vlády států, vůči nimž Trump v minulosti naznačoval ochotu k radikálním krokům – například Írán nebo Dánsko.
V posledních dnech prezident prohlásil, že USA podpoří íránské protivládní protesty, zatímco jeho představitelé opakovaně hrozí převzetím kontroly nad Grónskem „jakýmikoli prostředky“. Dánská vojenská rozvědka už minulý měsíc označila Spojené státy za bezpečnostní riziko – něco, co by bylo ještě nedávno v rámci NATO nemyslitelné.
Na sobotní tiskové konferenci Trump přidal na seznam pozornosti i Kubu a prohlásil, že je Venezuele „velmi podobná“, protože USA prý chtějí „pomoci kubánskému lidu“. Ministr zahraničí Marco Rubio dodal, že Havana by se po venezuelských událostech měla cítit „znepokojená“.
Tyto kroky urychlují přechod od světa založeného na pravidlech ke světu soupeřících mocenských sfér, kde rozhoduje síla a ochota ji použít. Komentátor David Rothkopf tento trend označil za „putinizaci americké zahraniční politiky“.
Ruští komentátoři dlouhodobě tvrdí, že Latinská Amerika spadá do americké sféry vlivu – stejně jako Ukrajina podle Moskvy náleží Rusku. Vladimir Putin takto nahlíží i na velkou část východní Evropy. Si Ťin-pching si z toho bezpochyby vezme vlastní ponaučení.
Nebezpečí, které se v prvních dnech roku 2026 odhalilo v celé své brutalitě, se nakonec dotkne všech.