Vědci: Globální oteplování přispělo ke zhroucení ledovce v Tibetu.
První vědecká analýza katastrofy naznačuje, že klimatická krize mohla přispět k oslabení ledovce, jehož zhroucení minulý měsíc v Nepálu a Tibetu vyvolalo ničivé záplavy a připravilo o život stovky lidí.
Vědci zjistili, že v období před zhroucením ledovce panovaly v oblasti mimořádně vysoké teploty. Následný sesuv podle jejich odhadů zahrnoval přibližně 110 milionů metrů krychlových sněhu a ledu, které se náhle zřítily do údolí pod ledovcem. Uvolněná masa následně vyvolala bleskovou povodeň mimořádného rozsahu, která bez předchozího varování zasáhla komunity ležící po proudu.
„Komunity v Nepálu platí životy za krizi způsobenou emisemi z fosilních paliv, které vznikají tisíce kilometrů daleko,“ uvedla doktorka Friederike Ottoová, profesorka klimatologie na Imperial College London, která se na studii podílela.
Podle Ottoové ukazuje katastrofa na limity současných možností ochrany obyvatelstva. „Když oteplování destabilizuje ‚střechu světa‘, žádná míra místních adaptačních opatření nedokáže plně ochránit zranitelné obyvatele žijící po proudu před takto rozsáhlou zkázou. Pokud nebudeme mnohem rychleji postupovat při přechodu na nulové emise z fosilních paliv, budeme v nadcházejících letech nevyhnutelně svědky dalších katastrof podobného rozsahu,“ uvedla.
Po katastrofě zemřelo více než 1 300 lidí a dalších více než 5 000 osob zůstává pohřešováno. K události došlo 26. srpna, kdy se z hory Langtang Lirung odtrhla rozsáhlá část převislého ledovce a skalního masivu o ploše přibližně 200 000 metrů čtverečních.
Obrovská masa se zřítila z výšky kolem 1 400 metrů a s takovou silou dopadla do údolí, že vzniklé otřesy byly zaznamenány jako zemětřesení. Náraz způsobil zkapalnění ledu a následně vytvořil ledovou povodeň, která se údolím a říčním korytem šířila rychlostí přes 177 kilometrů za hodinu.
Obrovský proud vody, ledu, hornin a sedimentů strhával rodiny, domy, celé osady, silnice, mosty a další infrastrukturu. Mnoho přeživších následně zůstalo odříznuto od okolního světa.
„Skalní sesuvy takového rozsahu jsou vzácné; odhadovaná četnost výskytu je přibližně jedna taková událost za 1 000 až 10 000 let,“ uvádí studie. Podle jejích autorů katastrofa zároveň ukázala, že současná opatření na přizpůsobení se klimatickým a environmentálním změnám už v některých případech narážejí na své limity.
Výzkum se od dřívějších studií Ottoové a jejího týmu z iniciativy World Weather Attribution (WWA) lišil mimo jiné tím, že tentokrát nebylo možné připsat významnou roli klimatické krizi jediné konkrétní povětrnostní události. WWA je společný projekt Imperial College London a dalších klimatologů a vědců z celého světa, který zkoumá souvislosti mezi extrémními událostmi a změnou klimatu.
Výzkumníci proto dospěli k závěru, že katastrofa byla výsledkem kombinace několika faktorů. Tyto faktory byly navíc ovlivněny desetiletími oteplování atmosféry způsobeného emisemi skleníkových plynů.
Doktor Ben Clarke, který na Imperial College London zkoumá extrémní počasí a změnu klimatu, uvedl, že „otisk změny klimatu“ byl patrný především v dlouhodobých změnách, k nimž v okolí ledovce docházelo ještě před jeho náhlým zřícením.
Mezi nejdůležitější závěry studie patří několik zjištění.
V oblasti, kde ke zhroucení došlo, vedlo oteplování způsobené klimatickou krizí od předindustriálního období k nárůstu teplot přibližně o 2 °C. Během července a srpna byl nárůst teploty zhruba 1,5 °C.
Červenec a srpen byly v dané oblasti rekordně teplé. V několika dnech bezprostředně předcházejících zřícení ledovce byly teploty přibližně o 5 °C vyšší než třicetiletý průměr.
Výrazně se změnily také podmínky v Himálaji. Hranice mrazu se zde od 80. let minulého století posouvá vzhůru rychlostí přibližně 100 metrů za desetiletí. Vyšší teploty a delší období tání přispěly k oslabování horských svahů, které byly v minulosti stabilizovány permafrostem.
Oteplování zároveň už dříve způsobilo výrazný ústup samotného ledovce. Tím z okolí místa pozdějšího zřícení zmizela část ledu, která působila jako stabilizační prvek, a současně se zvýšil přísun vody vznikající táním.
Ke změně stability svahu mohlo přispět také silné zemětřesení o magnitudě 7,8, které Nepál zasáhlo v roce 2015. Výzkumníkům se však nepodařilo jednoznačně určit, jak velkou roli tato událost při katastrofě v srpnu sehrála.
Ottoová, Clarke a další členové týmu WWA zdůraznili, že jejich analýza neoznačuje klimatickou krizi za přímou a prvotní příčinu zřícení. Podle nich je přesnější chápat klimatický rozvrat jako faktor, který postupně destabilizoval již existující geologické podmínky.
„Zjistili jsme, že změna klimatu přetváří vysokohorské prostředí a ovlivňuje řadu možných příčin tohoto zřícení,“ uvedl Clarke.
Nepál nyní požádal fond OSN zaměřený na řešení ztrát a škod způsobených klimatickou změnou o finanční podporu na zvládnutí ničivých následků záplav. Pro získání prostředků z tohoto mechanismu je nutné doložit souvislost katastrofy s klimatickou krizí.
Nepálský ministr zahraničí Šišir Khanal zároveň vyzval státy s nejvyššími emisemi skleníkových plynů, mezi něž patří Čína a Indie, aby podle něj „procitly“ a převzaly svůj díl odpovědnosti za následky katastrofy.
Madhab Uprety, hlavní technický poradce Klimatického centra Červeného kříže a Červeného půlměsíce, které je součástí iniciativy WWA, uvedl, že pouze výrazné snížení globálních emisí může začít řešit problém „ztrát a škod, jimž čelí zranitelné komunity v první linii“.
Podle Upretyho nejde pouze o lidské životy a utrpení. Katastrofa bude mít také mimořádně vysoké náklady na obnovu. Pro Nepál, který podle něj ke vzniku klimatického problému přispěl jen minimálně, to podle něj zdůrazňuje potřebu zajistit spravedlivou podporu zemím, které jsou vůči klimatické změně obzvlášť zranitelné a musejí se vyrovnávat s následky problémů, které samy nezpůsobily.